Vytvoření možnosti lidem s mentálním postižením žít normálním způsobem života je především příležitostí, jak společnost může těmto lidem možnost žít ve společnosti a nikoli na jejím okraji. „Okrajem“ společnosti je v tomto případě myšleno odsunutí lidí s handicapem na venkov, kde obývají staré zámky a budovy, se kterými si stát v dřívějších dobách nevěděl rady.  Doba však pokročila a ukázala, že lidé s mentálním postižením dokáží za přiměřené pomoci úspěšně zvládat běžný život. Pojem běžný život si každý může vysvětlit po svém. Klientům Domova Jeřabina jde však především o možnost prožívat, pro většinu „zdravých“ lidí, obyčejný život, chodit do práce nebo do školy, mít alespoň jednou v životě vlastní pokoj, kde bude soukromí, jíst jídlo, když si ho připraví a ne když je zrovna volno v jídelně. Dalších příkladů by mohlo být mnohem více, stačí si však uvědomit, že potřebou každého člověka je seberealizace, a tuto možnost lidé, kteří žijí v ústavní péči, mají velmi omezenu. Ne proto, že by jim ji pracovníci nechtěli vytvořit, ale třeba proto, že z vesnic je velmi složité dojíždění za prací, do kina, na nákupy, anebo proto, že jim nezbývá nic jiného, než žít na pokoji s dalšími, třeba i třemi lidmi, se kterými vlastně nemají nic společného.   Pracovníci Domova Jeřabina nepodceňují důležitost a náročnost kroku stěhování klientů do nových domů v nových obcích, které jsou pro klienty místy neznámými. Proto klienty podporují při poznávání nových měst možností nákupů, zapojení se do spolků a organizací, návštěvách kulturních zařízení, bohoslužeb, sportovních akcí apod. Jak se ukazuje, směr to byl zvolený správně. To ukazují i spontánní reakce klientů, jako např. paní Marty, která do Zámeckého zpravodaje, měsíčníku, který vydávají klienti Domova Jeřabina, napsala následující článek.

„Návštěva města Humpolce“

V úterý odpoledne jsme jeli do Humpolce. Do Humpolce jsem se jela podívat, protože tam budu bydlet. Ve městě jsem se šla podívat do knihovny a taky se do ní přihlásit. V knihovně jsem si vybrala dvě knížky o zvířatech, o pejscích a o kočkách. Kočky se mi líbí, protože jsme je měli u nás doma a starala jsem se o ně. Pejska jsem měla taky doma, chodila jsem ho venčit, dávala jsem mu jídlo a hrála si s ním. V knihovně měli hodně knížek, ale nemohla jsem najít kuchařku. Kuchařku jsem si chtěla půjčit na nové recepty, protože na domácnosti si připravujeme sami snídaně a občas i večeři. Po knihovně jsme se šli podívat po náměstí. Na náměstí bylo plno restaurací, obchodů a také jeden kostel. Město se mi moc líbí, je čisté a klidné. Těším se, až se sem přestěhuji. Nebudu muset jezdit do obchoďáků a za výlety, vše bude v místě.“

Klienti Domova Jeřabina se již dlouho připravují na stěhování do nových domů. Musí zvládnout mnoho věcí, které nám ostatním připadají normální a přirozené, ale oni se s tím ve svém dřívějším životě nikdy nesetkali – vařit, prát, uklízet, žehlit, nakupovat. V současné době již řada z nich přerostla zdi ústavu. Velmi rychle se vše potřebné naučili.  Proto jsme se rozhodli, že nebudeme čekat na konec projektu v roce 2015, ale umožníme jim přestěhovat se do svých nových měst již nyní. Vyhledali jsme možnosti pronájmů bytů v Humpolci, Pelhřimově a Horní Cerekvi a počátkem příštího roku se bude moci 18 klientů přestěhovat do těchto bytů a žít v nich do té doby, než budou jejich domy dostavěny. Všichni se na to už moc těší.

                                                               Autor: Bc. Jiří Budín, vedoucí úseku přímé péče Domova Jeřabina